Život s Bohem

Původně jsem tento článek chtěla napsat maličko jinak. Jenže jak už to tak bývá, prvotní představa se v průběhu tvůrčího procesu mění. Všechno začíná myšlenkou, kterou chci vyjádřit. A když pak začnu psát, prsty mi skoro samy běhají po klávesnici. A písmena se mění ve slova, slova ve věty, věty v odstavce. Nakonec vznikne článek, který mě samotnou mnohdy překvapí. Někdy proměnou hlavní myšlenky, často jiným rozměrem původního záměru, jindy svou hloubkou, kterou jsem původně ani nezamýšlela. Nechci říkat, že skrze mě promlouvá Bůh. Ale psaní mi pomáhá s Ním utužovat vztahy, utřídit si své pocity, nutí mě zamyslet se, jít do hloubky. A to mě baví.

Tak přesně tak si někdy připadám ve společnosti více žen. Spousta kdákání, štěbetání, hašteření, prostě nepříjemný hluk. A to mluvím i o situacích, kdy se více žen sejde někde v kyberprostoru. Třeba na nějaké diskuzi. A to tam, prosím, nemají ani žádného kohouta, o kterého by se mohly prát! Nebo možná právě to je ten důvod, proč se tak dohadují. Není tam nikdo, kdo by je usměrnil.

Mám jich hodně, většinou je každý jiný. Mám je ráda. Střídám je podle nálady. Dokonce je půjčuji návštěvám. Každý má v mém životě místo. Nedávno se stalo, že jich najednou přibylo. Všem jsem s láskou udělala místo. Nedám je. Když se jednomu něco stane, je mi smutno. A žádný jiný ho už nikdy nenahradí. Hrnečky.

U nás doma se hodně používalo úsloví: Nemožné ihned, zázraky na počkání. A já jsem si ho automaticky přenesla do svého života. Ale od té doby, co svůj život žiji s Bohem, získalo na důležitosti a opravdovosti. Protože ono to tak opravdu je. Někdy jen pomyslím, ani poprosit, natož zaťukat, nestihnu a Bůh se činí. Jako třeba dnes...

"Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.
Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno."
Matouš 7,7-8

Kdo četl jeden z mých dřívějších článků (a kdo mě dobře zná), ten ví, že s trpělivostí dost bojuji. A tak jsem si našla terapii. A docela zabírá...

Malé zamyšlení. Trochu pravda, a trochu fikce. Trochu z mého života, a trochu ze života každého. Trochu tápu, a tak trochu vím. Berte to s rezervou, je to jen zamyšlení...

"Ovocem Ducha je pak láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost a zdrženlivost. Tomu se žádný zákon nevyrovná."
Galatským 5,22-23

Tento citát z Bible mám ráda, také jsem ho mockrát slyšela. Vím, jaká bych měla být. Vím, jaká chci být. Ale nějak se mi nedaří. Mé ovoce je poněkud shnilé...

Před několika týdny jsem chtěla napsat o tom, že mám Božího požehnání víc, než jsem si dokázala představit. Potom se stalo něco, co jsem nečekala. A až dnes, po více než pěti týdnech, jsem schopná o tom napsat. Čtení to bude asi trochu smutné, ale život je i o věcech méně veselých...

Madlenku už máme doma dva měsíce. Krásně přibývá na váze a celkově roste do krásy. Většinu dní ani moc nezlobí a v noci mě většinou nechá vyspat. Sice je pořád maličká, ale všechno dohání. Myslela jsem si, že propuštěním z nemocnice všechno končí. Přišly komplikace a já nebyla připravena...

Je úterý 1. března a já mířím do těhotenské poradny. Jde se mi trochu špatně. Už týden mám nateklé nohy a poslední dny mám pocit, že jsem nateklá snad celá. Pořád se okukuju v zrcadle, ale závěr je většinou ten, že si všechno jen namlouvám. Jako vždy s sebou nesu čerstvou ranní (moč) a tentokrát se malinko bojím. To ty otoky. Vím, že v těhotenství je to normální, ale včera jsem měla oteklé nohy až nad kolena. To už není dobré. Připravuji Luboše na variantu, že možná pojedu do nemocnice na další vyšetření. To, že věci vezmou velmi rychlý spád zatím vůbec netuším...

Pondělí. Všude bílo. Mráz. Vyrážíme Transitem do Plzně pro letáky. Začíná sněžit. Na silnicích se tvoří břečka. Není skoro vidět na krok. Sníh začíná tát a stále padá další. Auta před námi nám cákají na sklo. Sjíždíme ke skladu. Praskl výfuk. Začíná jedno báječné pondělí ...

Dlouho jsem nebyla věřící. Hodně dlouho jsem se bránila. Vadila mi jakákoliv církev. Měla jsem pocit, že můj vztah s Bohem je čistě osobní, že On ví. Že proto nemusím nikam chodit, nemusím se nechat pokřtít, že to vůbec není potřeba. Asi ne. Jenže pak se něco změnilo. Přišla jsem do ICF a zjistila, že to je církev přímo mně ušitá na míru. Nemohla jsem tomu uvěřit! Už po pár návštěvách jsem měla naprosto jasno. Tady je totiž cítit Boží přítomnost. Tady (minimálně každou neděli večer) přebývá Bůh.

O tom, jak jsem uvěřila, jsem už psala, i o tom, co mi Bůh dal a vzal. Dneska chci napsat o tom, jaké to je žít v Jeho blízkosti.

Umučení Krista – The Passion of the Christ (2004, Mel Gibson)

Na tento film jsem se kdysi chystala do kina. Jenže tehdy mi do toho něco vlezlo. Maturita? Možná. Už si přesný důvod nepamatuju. Vím jen, že jsem se pak hodně dlouho chystala, že se na něj tedy podívám doma.

Důvodů bylo dost. Film to je opravdu velmi diskutovaný. A takové filmy mě vždy lákají. Ráda si o věcech dělám vlastní obrázek, nemám ráda vnucované názory. K Umučení Krista jsem se dostala až tuto neděli. A moje dojmy? Pozorně čtěte...

Dám na rady zkušenějších. (Leckdo se mnou nebude souhlasit, ale co bylo dřív, neplatí. Už jsem trochu jiná, mami!) Vyplatí se to. Už mockrát jsem si to ověřila. A tak, když mi Tom Janda poradil, abych si přečetla jednu knížku, rozhodně jsem poslechla. Navíc už ten název "Rady zkušeného ďábla" hodně sliboval. Inka byla tak hodná, že mi jeden výtisk zapůjčila. Děkuji!!! Mohla jsem se pustit do čtení. Jenže... Času je málo. Nějak nestíhám. Dlouhodobě. Snažím se to změnit a už se občas i zadaří. Rady zkušeného ďábla (C. S. Lewis) trpělivě čekaly. A dočkaly se. Kdybych byla bývala věděla, že čtení mi zabere sotva dva dny, vůbec bych to neodkládala. Ale on je člověk vždycky chytřejší, když je po boji, že?

Kdo nečetl, rozhodně doporučuji přečíst. Je to něco úplně jiného, než jsem dosud četla. A je to fakt super! No a pro ty, co jsou v časové tísni, tak jako já, přináším své postřehy a výběr toho nejlepšího z Rad zkušeného ďábla. Připoutejte se, bude to divoká jízda. Nahlédneme společně ďáblům pod pokličku...

Byla jsem tam! Vysočina. Nádherná příroda. Rybník. Báječní lidé. Sportovní vyžití. Chvály, semináře. Bůh! Tak nějak by se těch pár dní dalo shrnout. Ale vezmeme to pěkně do hloubky. Protože to byl opravdu hluboký zážitek...

Strašně moc jsem se na to těšila. Opravdu moc. Pak to ale vypadalo, že dorazit nebude tak docela jednoduché. S Boží pomocí se mi to nakonec podařilo a opravdu to stálo za to!

Přiznám se, že kvůli pozdějšímu odjezdu jsem přišla o první večer. Prý to bylo hodně dobré. To si nechte vyprávět od někoho, kdo to stihl. Já jen prozradím, že díky dobrým lidem na mě čekala večeře a já šla spát spokojená a napapaná.

Teď vám povím o tom, jak probíhal čtvrtek a pátek. Co se dělo a jak jsem to všechno prožívala.

Šla jsem. Mám na to právo. A taky mám určitou povinnost. Ostatně, jaké si to tu uděláme, takové to budeme mít. I když, oni toho vždycky plno naslibují. Skutečnost pak bývá poněkud odlišná. Ale přesto, šla jsem.

Pro mé nejmilejší, o mých nejbližších. Někdo se v tom pozná, někdo možná ne. Kdo bude na pochybám, ať se klidně zeptá. Mám vás ráda a vždycky budu mít.

Když vás zradí někdo velmi blízký, většinou to vůbec nečekáte. Po prvotním šoku, který všechno umrtví to začne děsně bolet. A bolet to nepřestává. U mně po počáteční fázi začně hlava argumentovat a dotyčnou osobu omlouvat. Dokonce jsou chvíle, kdy si sama začnu říkat, že za všechno možná můžu já...

Nelekejte se, jde pouze o krycí název mé reportáže z prvního Nového čtvrtečního workshopu Toma Jandy. Tématem byla první kapitola knihy Sedm ožehavých otázek od Nickyho Gumbela s názvem Proč Bůh dovolí utrpení?

Sedm hodin, sedm statečných účastníků, Sedm ožehavých otázek. Čtvrteční večer, příjemné prostředí Čajírny nad Vokem na Žižkově. Pár Tomových workshopů jsem už zažila. Tento, krom vysoké úrovně, sliboval něco víc. Odpovědi. Odpovědi na ožehavé otázky. Jako čerstvá křesťanka mám otázek mnoho. Najdu dnes alespoň nějaké odpovědi? Třásla jsem se nedočkavostí...

Někteří z vás mě znají už dlouho, někteří krátce a někteří vůbec. Abyste věděli, s kým máte vlastně tu čest, rozhodla jsem se uveřejnit výsledky mého testu osobnosti. Nechám vás nahlédnout do mé duše. Procházka by to měla být poklidná. Pohodlně se usaďte, exkurze začíná...